Vánoce zbožňuji, ale nebylo to tak vždycky. Přiznávám, že pro mě Vánoce bývaly zdroj velkého stresu. Už v dětství, kdy jsem neviděla ani jednu pohádku celou, protože jsme měli plné ruce příprav, aby všechno bylo jednoduše perfektní.
Vytřené poličky v kuchyňské lince zevnitř, umytá okna, přerovnané šuplíky. To všechno pro případ, že by snad Ježíšek kontroloval i skříňky… Televizi jsem si mohla pustit jenom při zdobení stromečku, což jsem logicky protahovala, co to šlo, ale i tak to nikdy netrvalo dostatečně dlouho.
Vánoce byly zdrojem stresu, spěchu, nesmyslných plánů jako stihnout všechny hřbitovy, všechny návštěvy, mít parádně naklizeno, navařeno, napečeno, celý den ve svátečním oblečení…
A tak jsem si řekla, že už to stačilo.
Honíme se celý rok, dny máme rozplánované na minuty, všechno je ve spěchu, velká rodina, spousta aktivit… Kdy jindy vypnout a na všechno se vykašlat, než na Vánoce? Je to možná trochu neortodoxní, ale Vánoce jsou paradoxně u nás doma teď hlavní čas, kdy vypínáme. Nejezdíme po návštěvách, jsme doma, na jednom místě, na chalupě, na hromadě. A užíváme si jeden druhého. Chodíme na lyže, koukáme se na pohádky, cpeme si břicha a přes vláčkodráhu přes celý dům a rozházené hračky se nedá ani projít. A protože nemáme žádné návštěvy, nemusíme ani nic uklízet! Děti nechávám nejen být, ale také celý den v pyžamu (pokud tedy zrovna nejdeme na ty zmiňované lyže).
Prosinec považuji za opravdu „brutální”. Vrcholná sezóna v práci, vánoční besídky, kostýmy, choroby a večírky. Ale poslední pracovní den před Štědrým dnem naložíme naši dodávku k prasknutí a odjedeme na chalupu. A všechen shon necháváme v Praze! Tím naložením auta ve vypětí všech sil a přejezdem to vlastně všechno končí. I proto, že během covidu jsem dostala hříšný nápad, objednat všechno jídlo v místní skvělé restauraci, protože měli zavřeno, ve formě „to go“ k dodělání doma. A víte co? Dělám to doteď! Obalené řízky, co stačí hodit na pánev, salát, skvělý houbový kuba… Je to ten nejlepší nápad, co jsem kdy měla, a stojí to za všechny peníze. Dřív jsem trávila několik hodin, ne pardon, několik dní v kuchyni, abych nachystala dokonalé menu pro celou rodinu. Teď jdu radši s dětmi do lesa – dáváme zeleninu a jablíčka zvířátkům na přilepšenou. Jedeme na horskou vánoční mši. Zpíváme koledy a za tmy, jakmile mše končí, vyjde první hvězda… A my za chvíli zasedneme k nádherně nazdobené sváteční tabuli. Vzpomínáme na ty, co s námi nejsou, a na ty, co s námi už nikdy nebudou. Jejich řada se nesnesitelně rozšiřuje. Zpíváme koledy, čekáme, vyhlížíme… Je to magické a já mám čas si to všechno nachystat a užít.
Rodinná setkávání, nebo vlastně jakékoliv setkávání s přáteli a podobně jsou pro mě hodně o jídle. Miluju jídlo, miluju vaření, miluju stolování. A kdy jindy se pořádně rozjet než na Vánoce? Stůl chystám na štědrodenní oběd střídmější, ale večer je to opravdu nazdobené. Prostírání, ubrousek každý se svým vyšitým jménem, což budou mít doufám děti spojené s Vánocemi až do dospělosti…. Smrkové větvičky, hodně svíček, sváteční servis. To je něco, co mi přináší neskonalou radost a potěšení. A dávám si na tom opravdu záležet.
K obědu dělám bílou zelňačku a brambory na loupačku, což je tradice z rodiny naší mámy, a kupuju již zmiňovaného fantastického houbového kubu. Večer máme rybí polévku, bramborový salát (ten tedy dělám sama, protože můj muž má rád jeden specifický recept postavený na jogurtu, a ne na majonéze, což nekomentuji) a rybí řízky v trojobalu. Prostě klasika. Já sama bych radši rybu upravenou jinak, klidně hromady chobotnic a mořských plodů k tomu, ale zbytek rodiny je tradičnější, tak se ráda přizpůsobím.
Takže naše Vánoce nejsou dokonalé. Ani my nejsme dokonalí. Ale jsou dokonale naše!
